Někdy se ze vztahu stane vězení, pozor na tyto znaky!
Je trávení času s partnerem pro vás spíše vězení jako vztah? Někdy se partnerství dostává do bodu, ve kterém již společné chvíle nepřinášejí radost, ale pocit, že vám chybí kyslík a prostor. Cítíte se jako ptáče v kleci, od kterého má klíč pouze váš partner.
Nemusíte být zločinec, abyste dostali do vězení. Stačí se zamilovat do člověka, který se chová až příliš majetnický a pokládá vás ne za osobu rovnocennou, ale spíše svůj majetek. Z toho důvodu se ocitnete v partnerském vězení, ze kterého ujít je velmi náročné.
Vztah jako práce, ve které musíte podat profesionální výkon
Většina z nás se setkala alespoň s jedním mužem, který nám dokazoval lásku svérázným způsobem. Hlídal nás, kontroloval, volal nám častěji než by měl a kritickým okem měřil naše outfity.
Pokud jste četli knihu Za zavřenými dveřmi od spisovatelky B.A. Paris, víte si velmi živě představit, jaké je to být vězněm ve vlastním vztahu – hlavní hrdinka však jím byla doslova.
Realita se však od této knihy v mnohém neliší – na začátku je muž, velká láska a ospravedlňování jeho přílišné kontroly jako nevinný důkaz lásky. Teprve když se nám podaří si po měsících sejmout růžové brýle, uvědomíme si, jak špatně se nám v partnerství dýchá.
Nemůžeme být samy sebou, máme dojem, jako bychom museli chodit po špičkách a nedotkly se citlivého tématu. Postupem času jsou skoro všechny témata citlivé, a vy se konstantně kontrolujete, dáváte si pozor na slova a činy, nemůžete si vydechnout a být sama sebou.
Vztah je jako další práce, ve které musíte podat profesionální výkon. Přesto se zdá, že partner je naštvaný permanentně – něco jste řekla nebo udělala špatně, vaše oblečení je nevhodné, vaše vroucnost k jeho bratranci je hanebné koketování. Jeho výčitky a kontrola nemají konce.
Toxický vztah posiluje naše nejhorší vlastnosti
Mnoho žen si myslí, že pokud jejich partner nebije, vztah je harmonický a nemají se na co stěžovat. Už naše babičky a tety tvrdili, že chlapi jsou chlapi, a jejich pití, žárlivost, případně přelétavost patří k jejich povaze.
Tyto stereotypy nás však nutí spokojit se se vztahem, ve kterém nejsme šťastné. Škodí to našemu zdraví, zejména psychickému. Čím déle jsme ve vztahu, ve kterém se cítíme přivázané o řetěz, tím více se mění naše povaha – a ne, bohužel, k lepšímu.
Jsme nešťastněji, vyplavuje se nám více stresových hormonů než hormonů lásky a blízkosti, čehož důsledkem je změna našeho fungování – jsme nervózní, špatně naladěné, skleslé, bez radosti ze života. Už více nejsme samy sebou, což si samozřejmě přátelé všimnou.
Je jim podezřelé, že se změnilo naše chování, vídáme se méně a partner nás bombarduje telefonáty během setkání na kávě. Vězeňský vztah, jakož i každý jiný toxický, totiž posílí naše nejhorší vlastnosti. Zdravý vztah naopak vytáhne ty nejlepší.
nepřítomnost hranic
Jak je možné, že některé z nás setrvají v takovém vztahu déle, než je zdravé? Vysvětlení poskytla psychoterapeutka Ilene S. Cohen na případě své klientky. Byla vychovávána v domácnosti s intenzivním emocionálním konfliktům mezi rodiči.
Její matka byla psychicky labilní, utrápená manželstvím a proto často hledala útěchu právě u své dcery – klientky Cohen. Dcera se stala jejím ochráncem a vrbou, jediným zdrojem štěstí.
Matka jí říkávala, že by neměla proč žít, kdyby jí nebylo. Dívka proto zapomnělo na své potřeby a přání, a zaměřila se jen na mámu. Sebe odsunula na druhou kolej a dělala matku šťastnou.
Takové dětství vytváří z lásky závazek a povinnost, které nás dusí. Na jednu stranu si dítě žádá lásku rodiče, na straně druhé je ale závažím, které nás drží v okovech. Nutí nás nebýt samými sebou, ale zapomínat na sebe, ztratit své Já a stát se tím, kým potřebuje rodič (a později partner).
Tento druh vztahu vyvolává silný pocit závazku, ale i úzkosti a strachu. Dcera, nyní už dospělá žena, se z toho důvodu závazku nesmírně obává, protože každý vztah ji automaticky dusí – závazek je pro ni synonymem vězení.
Bažíme po blízkosti, zároveň se jí děsíme
Klientka psychoterapeutky Ilene Cohen vyrostla v ženu, jejíž potřeba lásky, blízkosti a intimity zůstala nenaplněná. Nebyla schopna navázat vážný a dlouhodobý vztah, protože podvědomě představoval povinnost a břemeno, přesně jak jí to v dětství ukázala matka.
Toužila po intimitě, ale děsila se jí. Chtěla vztah, ale bála se ho, protože znamenal utrpení a závaží, jako v dětství. Podle Cohen má vztah přinášet pocit svobody a štěstí, místo toho se jí klientka cítila zachycena a více sama jako když byla single.
